Enter your keyword

Kněžna, matka, babička
Patronka země České

V letošním roce uplyne 1100 let od doby, kdy na Tetíně zemřela mučednickou smrtí kněžna sv. Ludmila. Toto významné výročí martyria „Matky národa“ si připomínáme edukativní streetovou výstavou s multimediálními prvky, symbolicky umístěnou v blízkosti kostela sv. Ludmily na pražském náměstí Míru. Na výstavních panelech

je populární formou představena doba, v níž Ludmila žila, její život a martyrium, vztah k vnukovi sv. Václavu, její kult od středověku po 21. století a také její „druhý život“ v umění. Součástí prezentace jsou krátká videa, seznamující návštěvníky s místy, kde Ludmila žila, zemřela a je pohřbena (např. Levý Hradec, Tetín, Pražský hrad).

ZÁŠTITU PROJEKTU VĚNOVALI:
Jan Wolf, předseda Výboru pro kulturu, výstavnictví, cestovní ruch azahraniční vztahy ZHMP, zastupitel Magistrátu HMP Jana Černochová, starostka MČ Praha 2 a poslankyně Parlamentu ČR

KONCEPCE VÝSTAVY, AUTOR TEXTŮ
(I. – VI.):
prof. PhDr. Ing. Jan Royt, Ph.D.
AUTOR TEXTŮ(panel VII.):
Petr Nohel, Ph.D.

POUŽITÉ FOTOGRAFIE AZDROJE:
soukromé sbírky, Shutterstock, mARTin Frouz,Wikimedia Commons
GRAFICKÝ DESIGN:
N.A.F. PRAHA, s. r. o.

PRODUKCE ATECHNICKÉ ZAJIŠTĚNÍ
INSTALACE VÝSTAVY:
Medialogue, s. r. o.

HLAVNÍ PARTNEŘI

PARTNEŘI

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

HLAVNÍ PARTNEŘI              PARTNEŘI            MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

Slované a jejich náboženství před přijetím křesťanství

Příchod Slovanůna naše území je spojen spověstí o praotci Čechovi. Slované, patřící ketnické ajazykové skupině Indoevropanů, vstoupili na jeviště dějin v 6. století po Kr., kdy začali pronikat do střední a jihovýchodní Evropy. Jejich základní obživou bylo zemědělství, proto se přednostně usazovali vnejúrodnějších oblastech vúvalech velkých řek. Otázkou zůstává, jaký byl jejich vztah k původnímu keltskému a germánskému obyvatelstvu, které nahradili. Zdá se, že došlo k jeho relativně pokojné asimilaci, jak naznačují archeologické výzkumy. Spočátky Slovanůna našem území je archeology spojována kultura ručněvyráběné keramiky pražského typu, pocházející z šestého a sedmého století. Dalšími charakteristickými rysy slovanské kultury byla hrazená vesnická sídliště budovaná na strategických místech.

Onáboženství Slovanůse dovídáme zpramenů. Podle písemného pramene zv. Pověsti dávných let kníže Vladimír postavil v Kyjevěna návrší vněopevněného dvorce modly:„Perunovi ze dřeva, hlavu jeho ze stříbra avous ze zlata; také Chorsovi, Dažbogovi, Stribogovi, Simarglovi a Mokoši.“ Poměrněbohaté zprávy máme okultu boha Svantovíta na Rujáně. Nejdéle se udrželo původní náboženství mezi polabskými Slovany a Pomořany. O jejich christianizaci se pokoušel již Karel Veliký na konci 8. století, ale misionáři do oblastí obývanými těmito kmeny pronikli až v11. a12. století. Křesťanství narazilo zejména u polabských Slovanůna výrazný odpor, stejnějako vjiných christianizovaných oblastech zde došlo ke vzniku dvouvěří, kdy lidé kroměkřesťanství, o kterém zpravidla měli pouze mlhavé představy, praktikovali staré náboženství.

Mapa stěhování Slovanůdo střední ajihovýchodní Evropy.
Pravlast Slovanůse rozkládala mezi Vislou ahorním Dněprem, což je přibližně území dnešní západní Ukrajiny avýchodníčásti Polska.
Východní Slované obsadili rozsáhlé prostory Ruska, západní Slované odešli do střední Evropy, jižní Slované se usídlili na Balkáně.

Hrazené vesnické sídliště Slovanů Klučov, rekonstrukce
Slované si pro svá hrazená sídliště vybírali strategicky položená místa v blízkosti vodních zdrojů. Hradby byly tvořené dřevěnými palisádami, před nimiž byl vyhlouben příkop.

Obydlí starých Slovanů, rekonstrukce polozemnice
Slované si na hradištích budovali obydlí zahloubená do země, tzv. polozemnice. Byla opatřena kamennou pecí vrohu světnice. V blízkosti sídlišť se nacházela žárová pohřebiště s popelnicemi.

Josef Mathauser, Praotec
Podle pověstí je příchod Slovanů na naše území spojen spraotcem Čechem, který vystoupil na tehdy holý vrchol hory Řípu a pronesl slova okrajině mlékem a strdím oplývající. Po své smrti byl podle kroniky Václava Hájka z Libočan pohřben v nedaleké Ctiněvsi.

Rekonstrukce svatyně Slovanů v Gross Raden
V meklenburském Gross Raden bylo objeveno slovanské hradiště z 9. až 10. století. Archeologové zde na ostrově spojeném s hradištěm mostem odkryli základy svatyně, která měla podobu haly opatřené sedlovou střechou, jak je to zřejmé zrekonstrukce. Zhotovena byla ze dřeva a měla některé zdobené detaily.

Pohanské Čechy a Evropa, pronikání křesťanství

Slované knám přicházejí vdobě, kdy západní Evropa je po pádu římské říše ochromena nájezdy germánských kmenů. Vůdčí úlohu v 6. století převzala Byzantská říše pod vládou císaře Justiniána (482?–565), které se podařilo porazit Vandaly a Ostrogóty az mocnila se severní Afriky a Itálie. Na západěvládli Merovejci, kteří přijali křesťanství v osobnosti Chlodovika I. (481–511), jenž se stal zakladatelem Franské říše. Pro naše prostředí je významná vláda Merovejce Dagoberta I. (kol. 608–638 či 639). Roku 631 se vypravil na válečnou výpravu Franků, Bavorů a Langobardů proti Sámově říši (624–659) – prvnímu kmenovému útvaru na našem území, ale jeho vojsko bylo poraženo po neúspěšném obléhání Wogastisburku. Dagobert I. byl poražen také v Durynsku a Sasku. Velký význam pro šíření křesťanství na evropském kontinentu měli iroskotští mniši, kteří šířili víru do ostatních evropských zemí.

K nejznámějším misionářům patřili: sv. Kolumbán ml., apoštol Galie, sv. Havel – zakladatel kláštera vSt. Gallen, sv. Kilián – zakladatel biskupství ve Würzburgu. Zdá se, že někteří iroskotští misionáři pronikli až na Moravu. Stejných úspěchů dosáhli v 7. století i anglosaští misionáři, jako byl například sv. Wilfrid, jeho žák, apoštol Frísůsv. Willibrordči sv. Bonifác – arcibiskup v Mohuči. Franského původu byli misionáři sv. Rupert – zakladatel biskupství v Salcburku, a sv. Emmeram – misionář Bavorska, pohřbený v Řezně. První historicky zaznamenané přijetí křesťanství mezi Slovany se odehrálo okolo roku 750 vKorutanech vdnešním Rakousku. Od 8. do 9. století se pak šířilo mezi jižními a západními Slovany a roku 988 byla oficiálně christianizována Kyjevská Rus (kníže Vladimír I.).

CísařJustinián, detail mozaiky zchrámu San Vitale v Ravenně, 545.
CísařJustinián se snažil o„renovatio imperii“ arozšířil východořímskouříši ořadu území apodnítil kodifikaciřímského práva – Corpus iuris civilis. Konec jeho úspěšné vlády poznamenal dýmějový mor (zv. justiniánský), jehož následkem zemřela třetina obyvatel říše anemoci podlehl isám císař. Pohřben byl v kostele Svatých apoštolů v Konstantinopoli.

Sámovaříše, mapa.
Sámovaříše byla jakousi konfederací kmenových svazů. Vdoběsvého největšího rozmachu (kolem roku 631) zahrnovala území Čech, Moravy,části Slovenska, rakouských zemí, Slovinska asrbské Lužice. Franský kupec Sámo proslul jako vojenský velitel Slovanů za bojů s Avary. Po jeho smrti se říše rozpadla.

Franskáříše za vlády Chlodvíka.
Chlodvík (465–511) se stal vroce 481 králem všech Franků a postupně si podmanil celou Galii od Rýna až po Pyreneje. Položil tak základy říše Merovejců.

Viktor Vasněcov, Křest knížete Vladimíra, 1885–1893.
Freska vchrámu sv. Vladimíra vKyjevě. Kníže Vladimír (958?–1015), zdynastie Rurikovců, patřil k nejvýznamnějším vládcům tzv. Kyjevské Rusi. Byl nemanželským synem knížete Svjatoslava. Původně vládl Novgorodu, ale po smrti otce v roce 972 se dostal do sporu se svými bratry, vyšel znich vítězně jako neomezený vládce Kyjevské Rusi. Za pomoc byzantskému císaři Basilu II. mu byla nabídnuta ruka jeho dcery Anny stím, že se zřekne svých souložnic a přijme křest, což se i v roce 988 stalo.

Křest sv. Bonifáce ajeho martyrium, Sakramentář z Fuldy, 11. stol., Staatsbibliothek, Bamberg.
Sv. Bonifác (vl. Jménem Winfried, 675?–754) je považován za apoštola Germanie. Pocházel z Wessexu ado německých zemí byl vyslán s papežským pověřením jako misionář. Stal se arcibiskupem v Mohuči avelmi si oblíbil klášter ve Fuldě. Spodporou Karlomana a Pipina Krátkého založil biskupství v Erfurtu ave Würzburgu. Zemřel mučednickou smrtí u Dokkumu a pohřben byl ve Fuldě.

Velká Morava a přijetí křesťanství

Předpoklady pro křesťanskou misijníčinnost na Moravěse vytvořily po rozbití avarského kaganátu vojsky Karla Velikého v devadesátých letech 8. stol. a po zasedání synody bavorských biskupůza účasti akvilejského patriarchy někde na Dunaji roku 796, která dala podnět k zahájení misijní činnosti na dobytém území. Slované žijící na území Čech a Moravy vešli v kontakt s osobností císaře Karla Velikého v roce 803 a 805. Se Slovany se setkal v roce 822 také Karlův syn Ludvík I. Pobožný. Moravské kmeny sjednotil kníže Mojmír, první známý vládce Moravy a zakladatel dynastie Mojmírovců. Ten udržoval dobré vztahy se svými sousedy, Franskou říši nevyjímaje, zníž na Moravu přišli první misionáři.

Druhý státní útvar vytvořily slovanské kmenyna území dnešního Slovenska kolem roku 800. Jeho prvním vládcem byl kníže Pribina, sídlící v Nitře. Roku 845 došlo na podkladě tzv. Verdunské smlouvy krozdělení Franské říše mezi tři vnuky Karla Velikého. Nástupce Mojmírův, jeho synovec kníže Rastislav, dosazený zpřízněkrále Ludvíka II. Němce, se záhy od něho odklonil aspojil se sjeho synem Karlomanem. Následně odmítl zpolitických důvodů nadále přijímat bavorské duchovenstvo a ti, kteří již na Moravě působili, tak museli zemi opustit (stížný list biskupů z roku 900).

Mistr Theodorik, Sv. Karel Veliký, kol. 1365, kaple sv. Kříže na Karlštejně.
Karel Veliký se potkal se Slovany hned dvakrát. Poprvé podle Annales Metenses v roce 803, kdy lovil na Šumavě, následně v roce 805 při příležitosti válečné výpravy – slovanské hradiště Canburg, jak nás o tom zpravuje kronikářEinhard (Vita Caroli Magni), kronika Moissacká a Anály métské.

Kostel sv. Ruperta, Traismauer.
Sám Pribina přijal křest až po svém vyhnání z Nitry v kostele sv. Martina v Traismaueru, ležícím západně od Vídně. Roku 833 (836?) velkomoravský kníže Mojmír napadl Nitranské knížectví a připojil ho ke své říši. Podle prame nů (Obrácení Bavorů a Korutancůna víru) byl Pribina přinucen opustit knížectví: „V této době přišel jakýsi Pribina, který byl vyhnán knížetem Moravanů Mojmírem, přes Dunaj k Ratbodovi.“

Franskáříše vletech 431–813.
Franská říše za vlády císaře Karla Velikého dosáhla svého největšího rozmachu. Zahrnovala dnešní území Francie, německých zemí, španělskou marku, severní Itálii.

Mapa rozdělení Franské říše na podkladěVerdunské smlouvy vroce 845.
Vládcem Východofranské říše, která zahrnovala území na východ od Rýna až po severovýchod Itálie, se stal Ludvík II. zv. Němec. Západofranská říše zahrnovala dnešní území Francie a vládl jí Karel II. Holý. Vládu nad Středofranskou říší, rozkládající se mezi Rhônou a Rý-nem a zahrnující i území Itálie, vykonával Lothar I.

Rekonstrukce budovy a pohanské svatyně, Hradištěna Pohansku u Břeclavi.
Hradištěse nachází tři kilometry jižně od Břeclavi. Rozkládá se na ploše 55 ha. Hradiště ( 9.–10. stol. ) bylo hrazené skořepinovou hradbou sčelní kamennou plentou a uvnitř se nacházel velmožský dvorec svlastnic kým kostelem ( podélný sapsidou ), pohřebištěm a rotundou. Byly zde výstavné domy na kamenných amaltových podezdívkách, hos podářské budovy a zemnice.

Hradiště v Mikulčicích.
Tzv. Bavorský Geograf v Descriptio civitatum ad septentrionalem plagam Danubii (kol. 817) potvrzuje existenci území, na němž žily české (Boheim) a moravské kmeny (Marharii, Mereharii), na jejichž území prý existovalo jedenáct hradů (civitates). Mohlo jít ohradiště: ve Starém Městě, v Mikulčicích, na Pohansku u Břeclavi, v Rajhradě, v Hradišti u Znojma, ve Strachotíně, v Olomouci,
na Pohansku u Nejdku, ve Starých Zámcích u Líšně.

Konstantin a Metoděj

Oživotě a činnosti Konstantina a Metoděje se dovídáme ze dvou základních pramenů, kterými jsou tzv. Moravsko-panonské legendy (Život Konstantina, Život Metoděje). Konstantin spatřil světlo světa vletech 826–827 v Soluni, podobněroku 815 (?) i Metoděj. Oba bratři pak odešli studovat do Konstantinopole, kde fungovala nejstarší světová univerzita, jejíž kořeny sahají až do vlády Konstantinovy. Po studiích Konstantin přijal jáhenské svěcení a stal se knihovníkem (bibliothecarius, chartofylak) byzantského patriarchy, což byl důležitý úřad, protože zastupo val patriarchu při jeho nepřítomnosti. Jak uvádí jeho životopisec, funkci knihovníka vykonával krátce apak se náhle rozhodl odejít do kláštera na Bosporu. Chazarové, kteří přijali islám, požádali byzantského císaře o vyslání teologa kdisputaci do sídla chána Chazarů a volba padla na Konstantina, který měl zkušenosti s islámským učením. Na cestěk Chazarům doprovázel Konstantina jeho bratr Metoděj, ojehož mládí

nám jeho životopisec podává málo informací. Císař ho prý jmenoval archontem (správcem), který měl vykonávat moc nad Slovany usazenými v blízkosti Soluně. Metoděj zastával tento úřad vletech 843–856. Poté rezignoval a vstoupil do kláštera na hoře Olymp. Ale byzantský císař poslal oba bratry na misijní cestu k Chazarům na Krym. 30. ledna 861 nalezli v Chersonu oba bratři ostatky světce, o nichž se věřilo, že patří sv. Klimentu, nástupci sv. Petra. Po návratu zříše se překvapivě Konstantin nevrátil na univerzitu, ale získal velmi významné postavení v kostele Svatých apoštolů. Když vroce 860 nebyla vyslyšena papežem Mikulášem I. Rastislavova prosba ovyslání „učitele“, jenž by vzdělával duchovenstvo na Moravě, obrátil se kníže se svou žádostí na byzantského císaře Michala III. Byzantský císařneváhal a pověřil geniálního lingvistu Konstantina ajeho bratra Metoděje, aby se misie ujali.

Jan Matejka. Konstantin aMetoděj, 1885, bazilika na Velehradě.
Historizující obraz od vynikajícího polského malíře Jana Matejky zobrazuje oba bratry jako byzantské hierarchy. Biskup Metoděj poukazuje na Krista ukřižovaného na procesním kříži, což je symbolem jeho misijního působení, Konstantin pak na knihu s textem, neboťto byl on, kdo vytvořil slovanské písmo zv. glagolice a přeložil základní biblické aliturgické texty do staroslo věnštiny. V pozadí je zobrazena byzantská ikona Bohorodičky typu Hodegetrie.

Velký císařský palác v Konstantinopoli.
Nacházel se na Zlatém rohu v Konstantinopoli. Postavil ho císař Konstantin Veliký. Obklopen byl hradbami a měl samostatné přístaviště. Podobně jako císařské paláce na římském Palatinu sousedil s Cirkem maximem, tak císařský palác byzantský sousedil na západní straněs Hippodromem a na své severní straně s proslulým chrámem Hagia Sofia, od něhož byl oddělen náměstím Augustaion. Středem byla velká aula tzv. Zlatýsál, v němž byzanští císaři s mimořádnou obřadností přijímali své hosty.

Solidus Michala III. Methysta (opilce), Theodora aThecla, 842–843.
Michal III. nastoupil na trůn po smrti svého otce jako batole, vládla za něho matka Theodora, která prosadila návrat kikonodulii. Po nástupu na trůn byl Michal III. poměrněúspěšným vladařem, ato idíky vnitřním rozporům mezi Araby. Právěon vyslyšel Rastislavovu prosbu o vyslání misionářů na Velkou Moravu.

Soluň, chrám Acheiropoietos (Panagia Theotokos), 450–470, upraven v7. stol.
Tento chrám svelkou pravděpodobností jako rodáci znali ze Soluně (Thessaloniké), starověkého města smnoha antickými a raně křesťanskými památkami, které bylo druhým největším městem Byzantskéříše. Zde oba bratři získali základní vzdělání. Měli také možnost se zde seznámit se slovanským obyvatelstvem a jeho jazykem, neboťžilo v okolí Soluně.

Byzantská říše okolo roku 800.
Oba bratři se narodili vdobě, kdy byla obnovena oficiální úcta k obrazům. Byzantská říše tehdy zahrnovala území dnešního
Řecka, Turecka, část Balkánu, Krétu, Sicílii, Sardinii, malá území v jižní Itálii, část Krymu.

Kníže Rastislav, pravoslavná ikona, 20. stol.
Velkomoravský kníže Rastislav byl synovcem Mojmíra I. V roce 861 se Rastislav spojil s Karlomanem proti jeho otci Ludvíku Němci, následně sesadil jeho stoupence nitranského knížete Pribinu a dosadil na jeho trůn jeho syna Kocela. Ludvík Němec opakovaně s Rastislavem válčil, ale nakonec zradou Svatoplu-kovou byl Ludvíkem Němcem zajat a uvězněn v klášteře sv. Emmerama v Řezně, kde zemřel. Vroce 1994 byl prohlášen pravoslavnou církví za svatého.

Misie Konstantina a Metoděje na Velké Moravě

Byzantské poselstvo soběma bratry aslovanskými kleriky opustilo Konstantinopol na jaře roku 863. Vezli s sebou dary pro knížete, ale také ostatky sv. Klimenta. Ještě v Konstantinopoli vytvořili písmo, tzv. glagolici. Víme také, že Konstantin své žáky naučil se modlit hodinky, počínaje jitřními a konče nešporami, dále komplementářakněžské oficium. K překladu evangelií napsal Konstantin pozoruhodnou předmluvu ve verších zv. Proglas. Během svého pobytu na Moravěoba bratři zažili vroce 864 vojenský v pád franského vojska krále Ludvíka II. Němce. Kníže Rastislav se mu poddal. Následkem politických intrik byl Rastislavsesazen a uvězněn v Řezně. Nahradil ho jeho synovec Svatopluk. V roce 866 odešli Konstantin a Metoděj přes Panonii a Benátky do Říma, kde papeži slavnostně předali ostatky sv. Klimenta. Následně Konstantin vstoupil do kláštera a záhy zde zemřel, pohřben byl v bazilice San Cle-

mente. V roce 869 byl Metoděj vysvěcen za biskupa austanoven arcibiskupem pro Panonii a Moravu se sídlem v Sirmiu. V Panonii byl Metoděj zatčen a uvězněn v klášteře v Elwangenu, teprve po dvouletech byl propuštěn a vrátil se na Velkou Moravu. Po stížnosti Svatoplukova důvěrníka kněze Jana z Benátek musel navštívit Řím, aby zde hájil slovanskou liturgii. Po opětovném návratu na Moravu se Metoděj střetl sbiskupem Wichingem. Roku 882 navštívil Metoděj byzantského císaře Basileia I. v Konstantinopoli. O dva roky později se na Moravu vrátil, ale již vroce 885 umírá, když za svého nástupce si vyvolil biskupa Gorazda. Svelkou pravděpodobností byl pohřben v bazilice v Uherském Hradišti–Sadech, zníž se dochovaly pouze základy. Kdědictví Velké Moravy patří typologicky bohatá sakrální architektura.

Hrob sv. Konstantina (Cyrila) vtzv. dolní bazilice San Clemente v Římě.
Konstantin cítil, že mu ubývají síly, achtěl závěr svého života prožít vmodlitbách vjednom zřeckých klášterů. Přijalřeholní jméno Cyril a záhy zde umírá na tuberkulózu – 14. února 869. Pohřben byl v bazilice San Clemente v mramorovém sarkofágu.

Kostel sv. Markéty vKopčanech, 860–870.
Svatyněse nachází blízko českomoravského pomezí v Trnavském kraji. Jde ojedinou dochovanou velkomoravskou stavbu. Postavena byla buď za vlády Rastislava, nebo jeho nástupce Svatopluka jako součást velkomoravského hradiště Valy u Mikulčic. Kostel později upravovaný má obdélnou loď spravoúhlým klenutým závěrem.

Architektonické typy velkomoravských kostelů.
Ve významných velkomoravských sídlištích (např. Uherské Hradiště, Mikulčice) odkryli archeologové základy řady sakrálních staveb různých typů, počínaje rotundami přes podélné kostelíky zakončené apsidou a baziliky. Velkomoravské kostely nebyly klenuté. Jejich interiéry byly zdobeny nástěnnými malbami.

Kyjevské listy, poč. 10. stol., Kyjev, Knihovna UkrajinskáAkademie věd, DA/P 328.
V kyjevské knihovněje uloženo sedm na pergamenu oboustranně popsaných listů malého formátu. Jde ostaro slověnský text psaný glagolicí. Obsahuje na 38 modlitebních formulí, které pravděpodobně doplňovaly římské liturgické texty. Nachází se zde i text Listu apoštola Pavla Římanům. Jedním zprvních úkolů po příchodu misie na Velkou Moravu bylo přeložit evangelia a církevní liturgickýřád do staroslověnštiny, který však přizpůsobil západní tradici. Nepochybně, ale vycházel z řecké liturgické tradice. Prameny, z nichž se dovídáme o těchto textech, jsou dnes rozptýleny po celém světě (Sinajské zlomky, Kyjevské listy).

Přenesení ostatků sv. Klimenta Konstantinem a Metodějem do Říma, 1078–1084.
Nástěnná malba v tzv. dolní bazilice San Clemente v Římě. Malba zobrazuje slavnostní přenesení ostatků sv. Klimenta sv. Konstantinem a sv. Metodějem do Říma. Ostatky nalezli oba bratři roku 860 v Chersonu na Krymu.

Křesťanské Čechy a Přemyslovci. Ludmila a Bořivoj.

Nejstarší zpráva hovořící o pronikání křesťanství do Čech pochází zroku 845, kdy v Řezněbylo pokřtěno 14 českých velmožů. Otázkou zůstává, zda se to odrazilo také v památkách hmotné kultury. Někteří badatelé se domnívali, že ohlasem této události by mohl být kolínský knížecí hrob. Šíření křesťanství je pak hlavně spojeno s knížetem Bořivojem a jeho manželkou sv. Ludmilou. Podrobnosti z Ludmilina života se dovídáme z legendy Fuit in provincia Boemorum. V mládí byla pohankou a obětovala pohanským bohům. V 70. letech 9. stol. se provdala za knížete Bořivoje z rodu Přemyslovců, jehož otec byl podle Kosmy bájný Hostivít. Oba manželé se usídlili pravděpodobněna Levém Hradci. Zde porodila Ludmila Bořivojovi šest dětí. Před rokem 885 byl Bořivoj pokřtěn za přítomnosti moravského vládce Svatopluka a jeho družiny od biskupa Metoděje na Velké Moravě.

Ludmila přijala křest později, pravděpodobně se tak stalo na Levém Hradci od žáků Metodějových, knimž patřil i kněz Kaich. Bořivoj a Ludmila dali po svém pokřtění na Levém Hradci postavit kostel sv. Klimenta, původně snad dřevěný. Podle legendy Kristiánovy se kolem roku 883 proti pokřtěnému knížeti vzbouřili velmožové a nastolili Strojmíra, jenž byl chráněncem Východofranské říše. Bořivoj s rodinou uprchl na Velkou Moravu. Vroce 885 se na trůn vrátil, když Strojmír upadl v nemilost velmožů, mimo jiné i proto, že zapomněl češtinu. Po návratu na knížecí stolec zvolil Bořivoj za své sídlo areál dnešního Pražského hradu, kde poručil v předhradí založit kostel Panny Marie. Po smrti Bořivojově (888–890) se jeho nástupcem stal starší syn Spytihněv I. Vroce 907 padla Velkomoravská říše pod náporem Maďarů a jejím nástupcem se stalo české knížectví.

Sv. Ludmila a kníže Bořivoj uctívají jako pohanémodlu.
Křest sv. Ludmily a Bořivoje, ilustrace v Liber depictus, pol. 14. stol., Rakouská národní knihovna ve Vídni, Cod. 370. Jde ovýjimečný rukopis, v němž texty jsou texty nahrazeny kresebnými ilustracemi. Obsahuje tzv. Bibli chudých, 30 legendickýchpříběhů, mezi nimi i cyklus svatováclavský a svatoludmilský a dvě kresby moralistního charakteru. Rukopis byl vytvořen patrněna objednávku Rožmberků pro klášter minoritů v Českém Krumlově, který byl pod jejich ochranou.

Zpráva opokřtění 14 velmožůvroce 845 v Řezně.
Fuldské letopisy, 9.–10. stol., Bibliothèque humaniste, Sé-lestat. Z Fuldských letopisůse dovídáme, že: „Ludvík čtrnácti z (celkového počtu) knížat Čechů, kteří žádali opřijetí křesťanského náboženství, vyhověl a voktávě Epifanie je přikázal pokřtít.“Křest se odehrál v kostele sv. Jana v Řezně. Zpráva ve Fuldských letopisech svědčí o tom, že křesťanství proniká do Čech ještě před příchodem cyrilometodějské misie, i když když nedosáhlo masového rozšíření.

Křest knížete Bořivoje,
iluminace ve Velislavově Bibli, Národní knihovna České republiky. Přesné místo Bořivojova křtu není známo (Mikulčice, Uherské Hradiště). V předvečer křtu na hostině v přítomnosti Svatoplukamusel prý jako pohan sedět na zemi se služebnictvem. Bořivoje pokřtil sám Metoděj. Předpokládáme, že se tak stalo v baptisteriu, jak bylo v té době zvykem v Byzantské říši.

Mapa kmenů
Mapa kmenů žijících na našem území za vlády knížete Bořivoje a kněžny Ludmily.

Kostel sv. Klimenta na Levém Hradci.
Sakrální stavba doznala mnoha proměn. Za časů Ludmily zde stála zřejmě dřevěná stavba přestavěná před rokem 884 na stavbu kamennou a znovu pak napoč. 11. století do podoby rotundy, kterou ve 14. stole-tí nahradil dnešní kostel sv.Klimenta. Stěny jeho presbytáře zdobí nástěnné malby z konce 14. století.

Rotunda sv. Petra a Pavlana Budči, 895-915.
Jde o nejstarší kamennou křesťanskou svatyni na území Čech, která stojí na hradišti na Budči nedaleko Zákolan. Loď rotundy s apsidou nechal postavit kníže Spytihněv I., patrněvroce 905. Narozdíl od velkomoravských rotund je loď rotundy na Budči klenutá. Ve druhé polovině 11. století byla klodina severní straně připojena druhá apsida, kterou ve druhé polovině 12. století nahradila věž. Podle legend na Budči se prý sv. Václav učil latině.

Martyrium a translace těla sv. Ludmily

Vroce 915 zemřel Ludmilin starší syn Spytihněv a knížetem se staljeho bratr Vratislav I. (875/888–13. února 921), který si vzal si zaženu Drahomíru zkmene Stodoranů. Ta mu porodila 6 dětí, dva syny -Václava aBoleslava, a čtyři dcery, znichž jménem známe pouze Přibyslavu. Sám Vratislav založil, patrně v roce 920, na Pražském hradě baziliku sv. Jiří, v níž pak nalezl i svůj hrob. Po smrti Vratislavově (roku 921) kmenové shromáždění rozhodlo orozdělení moci obou kněžen. Ludmile byla svěřena péče o oba vnuky Václava a Boleslava. Kněžna Drahomíra nezletilého Václava zastupovala na knížecím stolci. Konflikt obou žen musíme vidět ve světle nových politických vztahů v říši. Bavorský vévoda Arnulf se pokořil v roce 921 saskému králi Jindřichu I. zv. Ptáčník. Drahomíra se dle Dušana Třeštíka orientovala na Bavorsko, zatímco Ludmila zůstávala věrná saské straně. Politicky oslabená Ludmila se

uchýlila na Tetín, kde v noci z 15. na 16. září 921 byla uškrcena vlastním závojem ozbrojenci severského původu (Varjagy) združiny Drahomíry Tunnou a Gommonem. Její tělo bylo podle Kristiána pohřbeno na Tetíně v hrobě překrytém dřevěnou deskou. Ve dnech 19.–21. října roku 925 se kníže sv. Václav rozhodl ostatky své babičky vyzvednout zhrobu, její tělo bylo podle legendy shledáno neporušené. Následně dne 10. listopadu bylo zabalené do vzácných látek přeneseno do baziliky sv. Jiří na Pražském hradě  a pohřbeno biskupem řezenským před oltářem sv. Kříže, jenž se nacházel před chórem. Přenesení (translatio) jejího těla chápou někteří badatelé jako jeden zprojevů svatořečení. Ale zpramenů víme, že řezenský biskup Tuton si to nepřál, neboť prý nebyly důkazy o její svatosti. Drahomíra byla Václavem donucena odejít dovyhnanství.

Kníže Vratislav I.,
detail znástavce na náhrobku Vratislava I., kol. 1450, hlavní loď baziliky sv. Jiří. Vratislav I. byl druhým synem Bořivoje asv. Ludmily. Oženil se skněžnou Drahomírou ze Stodor (nar. 906), pocházející ze slovanského kmene Stodoranů (Havo-lanů). Stodorané v té době
byli již křesťany a Drahomíratedy nebyla pohanka, jak se někdy objevuje v legendách.

Mistr Osvald, Zavražděnísv. Ludmily,
svatováclavský asvatoludmilský cyklus na schodišti velké věže na Karlštejně, před1365. Svatováclavský asvatoludmilský cyklus na schodišti velké věže hradu Karlštejna byl završen zobrazením širší rodiny císaře akrále Karla IV., což symbolizovalo to, že po matce pochází z„rodiny sv. Václava“, tedy zrodu Přemyslovců.

Zavraždění sv. Ludmily,
iluminace ve Fragmentu latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila, 1330-1340, Národní knihovna České republiky. Na iluminaci spatřujeme několik epizod z martyria sv. Ludmily. První zobrazuje Drahomíru jak dává Tunnovi a Gommonovi stříbro a koně za zabití sv. Ludmily, druhá sv. Ludmilu přijímajicí svátost a třetí za vraždění sv. Ludmily Tunnou a Gommonem, a to za přítomnosti sv. Václava!

Bazilika sv. Jiří na Pražském hradě.
Za barokní fasádou se skrývá románská bazilika, která prošla mnoha stavebními etapami. Založena byla patrněroku 920 a vysvěcena krátce před uložením ostatků sv. Ludmily řezenským biskupem. V roce 973 se bazilika stala klášterním kostelem benediktinek, které přivedla z Itálie abatyše Mlada. Po požáru v roce 1142 byla zásadně přestavěna abatyší Bertou a znovu pak v prvníčtvrtině 13. stol abatyší Anežkou.

Náhrobek Vratislava I. smalovaným dřevěným nástavcem, kol. 1450.
Vratislav byl nejprve pohřben jako významná osobnost v ose chrámu sv. Jiří. Vzhledem k pozdějším přestavbám byly, ale kosterní pozůstatky knížete Vratislava několikrát přemístěny. Karel IV. nechal pro ostatky Vratislava I. vytvořit vlodi baziliky opukovou tumbu, do níž byla vložena olověná schránka s Vratislavovými kostmi. Tumba byla opatřena kolem roku 1450 malovaným dřevěným nástavcem s vyobrazením knížete s kostelem v ruce.

Lebka sv. Ludmily, poklad Svatovítský.
Lebka sv. Ludmily se nám nedochovala kompletně, chybí obličejové partie, což snižuje možnost rekonstrukce tváře. Podle antropologického průzkumu kostí zhrobu sv. Ludmily prováděného profesorem E. Vlčkem patřily ostatky ženě, která zemřela mezi 64. a 74. rokem věku. Ludmila byla vyšší a robustnější postavy. Objevené znaky nakostře odpovídají obdobným znakům prvních Přemyslovců.

Kaple sv. Ludmily v bazilice sv. Jiří, na Pražském hradě, kol. 1500.
Jako výraz úcty ke sv. Ludmile Karel IV. rozhodl postavit reprezentativní kapli sv. Ludmily a vní umístit v tumbu s ostatky světice. Jan Očko z Vlaši-mi zde vroce 1371 vysvětil oltář sv. Ludmily. Na konci 15. století byla kaple ozdobena nástěnnými malbami, a to i s postavou sv. Ludmily.

Kult sv. Ludmily ve středověku

Úcta ke sv. Ludmile ve středověku se rozvíjí poměrně pozdě. Ještěkolem roku 1100 byla pouze lokální, spojená shrobem světice v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě a s některými relikviemi. Ze zpráv víme, že zde byl uctíván jako relikvie šál, jímž byla uškrcena, bohužel se nedochoval. Šlo patrně o textilii z jejího hrobu. Existoval také relikviář s paží světice a herma s její lebkou, Otázkou zůstává, z jaké doby pochází nejstarší vyobrazení sv. Ludmily. Někteří badatelé z totožňují se sv. Ludmilou ženu vyobrazenou ve skupině čtyř postav označených přípisem jako Bohemenses (Češi) na celostranné iluminaci v kapitulním rukopise De civita-te Dei (kol. 1200, Archiv Pražského hradu). S velkou jistotou můžeme identifikovat sv. Ludmilu na vyobrazení v tzv. Svatojiřském plenáři (Královská kanonie premonstrátůna Strahově). Velkým ctitelem sv. Ludmily byl pražský biskup Jan IV. z Dražic, zvolil si ji jako osobní patronku.

K největšímu rozmachu svatoludmilské úcty dochází za vlády císaře a krále Karla IV., který považoval sv. Ludmilu a sv. Václava za své předky. Císař nechal v bazilice sv. Jiří zřídit reprezentativní tumbu s postavou světice. Důkazem rozšíření svatováclavské a svatoludmilské úcty v době Karla IV. jsou četné malované legendy, a ťuž v rukopisech či na nástěnných malbách (rozsáhlý svatováclavský a svatoludmilský cyklus na schodišti Velké věže hradu Karlštejna, před 1365). Za vlády Karla IV. i jeho syna Václava IV. se sv. Ludmila stává pravidelnou součástí sboru českých zemských patronů a je zobrazována snad na všech významných památkách té doby (busta sv. Ludmily, vnějšíčást triforia katedrály sv. Víta; Mistr Theodorik, sv. Ludmila, před 1365, kaple sv. Kříže na Karlštejně; mozaika snámětem Posledního soudu, Zlatá brána katedrály sv. Víta, Václava).

Relikviářová busta sv. Ludmily,
poč. 14. stol., Svatovítský poklad. Relikviářovou bustu pro lebku sv. Ludmily dal jako výraz své úcty ke světici pořídit pro klášter sv. Jiří biskup Jan IV. z Dražic. Po zrušení kláštera bustu získala Svatovítská kapitula. V současnosti je zapůjčena v Národní galerii v Praze.

Ludmila, BrevířBeneše zValdštejna, kol. 1410,
Národní knihovnaČeské republiky. Sv. Ludmila je zobrazena jako mladší žena se zavinutou hlavou. V ruce drží svůj mučednický atribut – šál zavinutý do podoby točenice, která se velmi často objevuje na památkách spojených s králem Václavem IV. Točenice byla ve středověku znamením lazebnického cechu.

Zavraždění sv. Ludmily,
kresebná ilustrace ve Velislavově bibli, 1325–1349, Národní knihovna České republiky. Epizody ze života sv. Ludmily jsou ve Velislavově bibli součástí svatováclavského cyklu. Podobně je tomu i v Liber depictus (před 1358, Rakouská národníknihovna ve Vídni). Ikonografie Ludmilina zavraždění na iluminaci ve Velislavově bibli je inspirována Kristiánovou legendou.

Mistr Theodorik, sv. Ludmila, před 1365, kaple sv. Křížena Karlštejně.
V kapli sv. Kříže na Karlštejnějsou součástí „Církve vítězné“ všichni čeští zemští patroni, sv. Ludmilu nevyjímaje. Obraz sv.Ludmily je umístěn na ikonograficky významném místě v pravém okenním výklenku kaple mezi obrazy sv. Alžběty Durynské a císařovny sv. Kunhuty. Vrámu ve s podní části obrazu byla umístěna relikvie světice.

Nebeský Jeruzalém, celostranná iluminace v kapitulním rukopise De civitate Dei,
kol. 1200, Archiv Pražského hradu. Nepanuje obecná shoda, zda můžeme ženu zobrazenou ve skupiněpostav bez svatozáří označenou jako Bohemenses (Češi) považovat za sv. Ludmilu. Jde patrně o zobrazení zástupců národa, kteří dle dalšího přípisu mohou vejít do Nebeského Jeruzaléma díky svým ctnostem (Víra, Naděje a Láska).

Kult sv. Ludmily v období baroka

Impulsem k baroknímu kultu sv. Ludmily byl zemský patriotismus, projevující se mimo jiné také obnovou kultu českých zemských patronů. Barokní úcta ke sv. Ludmile byla spojena především s místy, v nichž podle legend žila a zemřela (Mělník, Tetín). Legendicky (tzv. Kapitulní legenda) byla propojena úcta ke sv. Ludmile s úctou ke sv. Ivanu. O sv. Ludmile nalezneme četné zmínky v barokní legendistické literatuře (např. Bohuslav Balbín, Miscelanea historica Regni Bohemiae, Decadis I, Liber 4, Hagiographicus, seu Bohemia sancta, Continenns sanctos et beatos, Bohemiae, Moraviae, Silesiae, Lusatiae, 1682). Nejpodrobnějším barokním legendickým životopisem sv. Ludmily je kniha jezuity Felixe Kadlinského Život sv. Ludmily, rodičky, mučednice a patronky české, vydaná

v Praze roku 1702. Barokní autoři se jako v jiných případech mohli opřít vedle starších legend o vyprávění Václava Hájka z Libočan, jenž býval farářem na Tetíně. Nejčastějšími svatoludmilskými náměty ve výtvarném umění baroka jsou: Křest sv. Ludmily, Sv. Ludmila vyučuje sv. Václava a Martyrium sv. Ludmily. Tyto náměty známe převážně z malby, ale objevují se v podobě plastiky. Zásadní úloha pak byla přisouzena sv. Ludmile v legendické historii staroboleslavského Palladia. Ludmila měla i svoji reprezentativní podobu zruky Karla Škréty stejně jako svoji Veraeffigies (pravý obraz). Ludmila je v období baroka zobrazována jako starší žena se zahalenou hlavou ozdobenou knížecí korunou, kolem krku má výrazný světlý šál.

Karel Škréta, Narození sv. Václava, 1640–1641,Národní galerie v Praze.
Obraz byl součástí rozsáhlého svatováclavského cyklu, jenž zdobil ambit kláštera augustiniánůna Zderazi. Spatřujeme na něm Narození sv.Václava. Svelkou mírou reality je zde zobrazen porod sv. Václava. Porodní báby podpírají z sinalou rodičku, kněžnu Drahomíru, a nemluvně, sv. Václava, drží v náručí starší žena. Žehná mu sv. Ludmila.

Kostel sv. Ludmily, Mělník.
Mělník byl, jak uvádí barokní legendistika, považován nejen za místo Ludmilina narození, ale také jejího křtu, jakotom svědčí obraz zroku 1746 v kostele sv. Ludmily a obraz Františka Maxmiliána Schieffera z Kadaně z roku 1696 na hlavní zámecké kapli. Oltářní obraz snámětem sv. Ludmily vyučující sv. Václava se nachází v kostele sv. Petra a sv. Pavla na Mělníku.

Jan Jiří Heintsch, sv. Ludmila,
katedrála sv. Víta, sv. Václava a sv. Vojtěcha, stará sakristie. Reprezentativní vyobrazení celé postavy sv. Ludmily kodifikoval Karel Škréta, avšak nedochovala se. Představu o jeho podobě si můžeme učinit díky obrazu Jana Jiřího Heintsche, uloženého ve staré sakristii katedrály sv. Víta.

Tetín, kostel sv. Ludmily.
Na Tetín, místo Ludmilina martyria, již v roce 1627 putovaly zástupy poutníků. V kostele sv. Ludmily jim byl ukazován kámen dle tradice zbrocený krví sv. Ludmily. Jde patrněonáhrobní kámenmladohradištního pohřebiš-tě. Na hlavním oltáři kostelaje obraz od Ignáce Raabasnámětem sv. Ludmilyakněze Kaicha vyučujícího sv. Václava.

Sv. Metoděj poučuje o křesťanské víře sv. Ludmilu,
sousoší, kol. 1750, kostel sv. Vavřince v Bohdalově. Pendantem je mu v témže kostele a z téže doby sousoší s námětem křtu knížete Bořivoje. Jde v sochařství o velmi vzácný námět, předcházející samotnému křtu světice.

Kult sv. Ludmily v 19. a 20. století

Konec barokní úcty a poutí přinesla vláda Josefa II. Dne 7. března 1782 byl zrušen klášter sv. Jiří – místo pohřbení sv. Ludmily. Ty nejcennější svatoludmilské relikvie získala svatovítská kapitula. Omezeny byly i poutěna Tetín. Po smrti Josefa II. došlo k částečné obnově poutí, i když nikdy již nedosáhly takového rozmachu jako v době baroka. K obnovení kultu sv. Ludmily dochází před polovinou 19. století v důsledku probouzejícího se národního obrození a zemského patriotismu, což nalezlo výraz v kultu k zemským patronům slovanského původu (sv. Cyril aMetoděj, sv. Ludmila, sv. Václav, sv. Prokop, sv. Vojtěch). Na území Prahy v nových městských částech bylo rozhodnuto, že nové kostely budou zasvěcovány právě českým zemským patronům. Původně malá obec Vinohrady byla

roku 1879 povýšena na město a stále rostoucí počet obyvatel si vyžádal stavbu nového farního kostela, jenž byl zasvěcen sv. Ludmile. Nejvíce uměleckých děl se svatoludmilskou tematikou z období 19. a 20 století nalezneme v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Autory děl jsou takoví umělci jako Josef Max, Alfons Mucha, Karel Pokornýči Jaroslav Horejc. Svatoludmilská tematika se objevuje i v dílech dalších umělců: např. Františka Tkadlíka, Josefa Mánesa, Gabriela Maxe, Vojtěcha Hellicha Mikoláše Alšeči Josefa Václava Myslbeka (sousoší sv. Václava na Václavském náměstí). Zhudebních děl věnovaných sv. Ludmile musíme vzpomenout nádherné oratorium sv. Ludmila, které v letech 1885–1886 složil Antonín Dvořák na verše Jaroslava Vrchlického.

Jano Köhler, Vitraj se sv. Václavem asv. Ludmilou,
kaple Panny Marie v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci, 1934. Vitraje navrhl pro neoklasicistní kostel sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci známý výtvarník Jano Köhler, jenž se vletech 1900-1940 podílel na výzdobě řady sakrálních objektů na Moravě. Vitraj realizoval Otmar Vačkař.

František Tkadlík, Sv. Václav a sv. Ludmila při mši, Národní galerie v Praze.
Malíř zvolil pro svůj obraz originální téma: Sv. Václav přisluhuje při mši za přítomnosti své modlící se babičky kněžny sv. Ludmily a její družiny. Sv. Václav je zobrazen klečící v okamžiku, kdy kněz pozdvihuje hostii. Levicí přidržuje kasuli kněze, v pravici má zvonek. Jedna z žen z družiny sv. Ludmily drží knihu, což může být narážka na to, že Ludmila učila sv. Václava. Výjev se odehrává svelkou pravděpodobností na Levém Hradci v kostele sv. Klimenta.

Kostel sv. Ludmily na Vinohradech.
V rámci promyšleného urbanistického konceptu Vinohrad bylo pro kostel zvoleno prestižní místo uprostřed centrálního náměstí. Smyšlenkou postavit nový farní kostel přišli purkmistr Václav Vlček a jeho manželka Eliška. Realizaci této myšlenky se ujal Spolek sv. Elišky, jenž si za svoji novou patronku zvolil sv. Ludmilu. Vypracováním plánů byl pověřen architekt Josef Mocker. K položení základního kamene došlo 25. listopadu 1888 a stavba, kterou prováděl František Mikš, byla dokončena v roce 1892. Kostel byl slavnostně vysvěcen v neděli 8.října 1893. Kostel má podobu gotické cihlové trojlodní baziliky s dvouvěžovým průčelím.

Josef Václav Myslbek, Tympanon nad středním vstupním portálem kostela sv. Ludmily
s vyobrazením trůnícího Krista adorovaného sv. Václavem a sv. Ludmilou. Vnitřní zařízení chrámu bylo dokončeno až v prvním desetiletí 20. století. Na výzdobě interiéru kostela se podíleli známí umělci té doby František Hergesel, Ludvík Šimek, Otto Seeling, František Sequens, Josef Václav Myslbek.

Potomci sv. Ludmily v českých panovnických rodech

Zde si načtěte další rodokmeny potomků sv. Ludmily
Sv. Ludmila stála na počátku našich písemně zaznamenaných dějin. Za více než 1000 let, které nás od jejích časů dělí, stihli její potomci přenést svůj původ do mnoha vládnoucích i dalších aristokratických rodů, díky kterým dnes můžeme nalézt potomky sv. Ludmily i v rodinách nešlechtických nebo ne všeobecně známých.

Na českém trůnu se vystřídalo několik vládnoucích rodů Přemyslovci, Lucemburkové, Jagellonci, Habsburkové a Habsbursko-Lotrinští. Pokud nepočítáme některé jednotlivé osobnosti z jiných rodů (např. Jiří z Poděbrad či Friedrich Falcký), všechny tyto dynastie na sebe genealogicky navazují, to znamená, že všichni čeští králové i jejich potomci jsou také zároveň potomky sv. Ludmily. Všichni čeští panovníci tedy tvoří od počátku našich dějin až do roku 1918 jednu rodinu. A samozřejmě žijí i dnes.

Významné osobnosti mezi potomky sv. Ludmily

Vzájemná rodová provázanost zejména panovnických dynastií je skutečně velká, proto nás nepřekvapí, že sv. Ludmilu nalezneme nejen mezi předky všech současných evropských panovníků, ale také mezi předky některých světců, biskupů, papežů nebo třeba všech současných brit-

ských vévodů. Mezi její potomky dále patří prakticky všechny současné hlavy bývalých panovnických rodů, mnoho císařů, ale například také několik držitelů Nobelovy ceny.

Přemysl Otakar II.
Přemysl Otakar II. (1233-1278) byl českým králem i moravským markrabětem, ale během své vlády získal ivévodstvíštýrské, korutanské, rakouské a markrabství kraňské. Přemysla Otakara II. bychom nalezli v 11. generaci potomků sv. Ludmily; byl však i potomkem mnoho dalších zajímavých osobností. Mezi jeho předky patří např. byzantský císař Izák II. Angelos (cca 1155-1204) nebo jeruzalémský král Baldiun II. († 1131).

Karel IV.
Karel IV. (1316-1378) patří mezi potomky sv. Ludmily ve 14. generaci. Jedná se ovůbec prvního českého krále, který se stal císařem Svaté říše římské. Císařský titul pak až na několik málo výjimek nesli všichni jeho potomci na českém trůnu, a to až do roku 1918. Stejně jako v případě sv. Ludmily, i v případě KarlaIV. platí, že všichni současní evropští panovníci jsou jeho potomky.

Giovanni Pietro Carafa, „Pavel IV.“
Giovanni Pietro Carafa (1476-1559) byl 223. papež. Pro svůj pontifikát si zvolil jméno Pavel IV. Byl potomkem sv. Ludmily v 22. generaci potomků, a to jako praprapravnuk kastilského krále Enrique III. (1333-1379). Kastilští králové zrodu Ivrea byly totiž skrze rody Welfů, Billungů, Arpádovců a Piastovců potomky Přemyslovců. Pavel IV. je mj. autorem prvního u celeného seznamu zakázaných knih z roku 1559.

Marie Terezie
Jedinou vládnoucí ženou na českém trůnu byla Marie Terezie (1717-1780), která byla díky příbuzenským vazbám svých předků mnohonásobným potomkem sv. Ludmily. Např. jen fakt, že jsou ona i její manžel císař František Štěpán Lotrinský (1708-1765) potomky císaře Karla IV., je možné prokázat více než 30 různými způsoby.

Karel, princ český
Současnou hlavou habsbursko-lotrinské dynastie je Karel (* 1961), princ český auherský a arcivévoda rakouský. Je vnukem posledního rakouského císaře a českého krále blahoslaveného Karla I. (1887-1922), kterého vroce 2004 blahořečil sv.papež Jan Pavel II. Arcivévoda Karel působil jako pilot, příležitostně přednáší a věnuje se také dobročinnosti. Do roku 2020 byl např. předsedou Blue Shield, organizace na ochranu kulturních památek.

Filip VI., král španělský
Současný španělský král Filip VI. (* 1968) nastoupil na trůn v roce 2014 po abdikaci svého otce, krále Juana Carlose I. (* 1938). Král Filip je potomkem všech dynastií, které původně vládly v jednotlivých zemích Pyrenejského poloostrova, tedy králů aragonských, navarských, kastilských, leonských, galicijských, majorských a valencijských, z nichž mnozí byli potomky Přemyslovců. Potomky sv. Ludmily bylo mj. všech 8 praprarodičů krále Filipa.

Hans Adam II., kníže lichtenštějský
Hans Adam II. Lichtenštejnský (* 1945) je blízkým příbuzným našich panovníků. Jeho babička Alžběta Amálie (1878-1960) byla českou a uherskou princeznou a rakouskou arcivévodkyní, druhá babička Norbertina (1888-1923) pocházela zrodu Kinských. Kníže sám pochází i zdalších tuzemských šlechtických rodů, např. zrodu Wilczeků, který vlastnil obec Dobrá na Frýdecko-Místecku. Kníže je také držitelem titulů vévoda opavský a vévoda krnovský.

Carl XVI. Gustav, král švédský
Carl XVI. Gustav (* 1946) je švédským králem od roku 1973, kdy nastoupil na trůn po úmrtí svého dědečka. Král pochází z dynastie Bernadotte, která původně usedla na švédský trůn bez prokázaných vazeb na předchozí dynastii. Díky pozdějším sňatkům v následujících generacích jsou však její současní členové nejen potomky předešlých švédských královských rodů, ale i sv. Ludmily.

Karel VII., kníže Schwarzenberg
Karel Schwarzenberg (* 1937) je bývalým vedoucím prezidentské kanceláře Václava Havla. Dvakrát také působil jako ministr zahraničí ČR. Kníže je hlavou rodu Schwarzenbergů a tedy představitelem jednoho ze dvou tuzemských rodů, má zároveň i titul vévody (druhým rodem jsou Lobkowiczové). Karel Schwarzenberg je držitelem celkem čtyř šlechtických titulů: kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský, hraběze Sulzu a okněžněný landkrabě z Klettgau. Je také držitelem prestižního Řádu zlatého rouna.

HLAVNÍ PARTNEŘI

PARTNEŘI

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI